Akalan

Z FantasyWiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Akalan (Panthera leo akelaita) je lidmi vyšlechtěné plemeno přirozených lvů.

Popis

Průměrný akalan dorůstá rozměrů většího býka nebo menšího nákladního automobilu (výška v kohoutku něco přes dva metry, délka bez ocasu okolo pěti), hmotnosti mezi jednou a půl až dvěma tunami. Inteligencí se vyrovná lidskému batoleti. Jsou to mohutná zvířata disponující ohromnou silou. Jejich svalnatá těla pokrývá hustá srst, samci mají také obrovské černé hřívy. V poměru k tělu mají větší hrudník s (oproti kapským lvům trojnásobně) větším srdcem. Podobně jako jiní lvi, i akalané jsou společenští tvorové. I přes svou mohutnost jsou překvapivě obratní a rychlí, takže i silnější zvířata se před nimi musí mít na pozoru.

Bez větších obtíží snáší extrémní podmínky a jsou odolní vůči nemocem či infekcím, na druhou stranu potřebují více potravy, než jiná zvířata obdobné velikosti.

Vznik

Ze spousty lvích plemen, jejichž chovatelé se snažili o všestranně použitelné jedince, se nakonec uchytilo hlavně jedno - akalané. Akalané byli vyšlechtěni z bojových plemen vycházejících z pozemských kapských lvů. Jejich základ byl dán křížením bojových a tažných plemen k získání ještě větších a silnějších jedinců, inteligence a výstavní srst jim přibyla v průběhu dalšího šlechtění.

Podrobnější informace naleznete v článku Uctívači lvů.

Využití

  • Ochrana a obrana nejen před divokou zvěří. Od kun přes vlky po prapsy, akalan zabije cokoliv nebo kohokoliv co/kdo ohrožuje ho, jeho majitele, nebo jeho majetek. Dva nebo tři akalané spolehlivě ochrání farmu proti jakýmkoliv divokým zvířatům i většině dalších hrozeb. Jsou odolní vůči jedům, takže ani nejjedovatější zvíře není problém. Záleží na výcviku, jestli reagují pouze v případě ohrožení, nebo již při vstupu narušitele na jejich území.
    Díky své velikosti a mohutné stavbě akalané přežijí i přímý zásah z většiny střelných zbraní, meč nebo jinou chladnou i střelnou ruční zbraň proti nim prakticky nemá smysl vytahovat, dokonce je pro nim i nablízku zbytečná brokovnice nebo odstřelovací puška. Člověka doprovázeného akalanem nebo domov jím/jimi hlídaný si všichni bandité spolehlivě dvakrát rozmyslí napadnout. Mít v domě/u domu dva nebo tři jedince znamená poměrně spolehlivé zabezpečení.
    Toto je také jediné praktické využití těchto zvířat.
  • Lov. Smečka akalanů vypuštěná do lesa naloví tolik, aby se sama nasytila, a zpátky přinese maso pro své chovatele. Tento způsob lovu je zakázán od doby, kdy jedna z těchto smeček vtrhla do zvířecího útulku a zabila vše, co se hýbalo, od křečků a potkanů po psy, koně a hlavně lidi. Poslední chovatelé s tím přestali, když taková smečka královskému konvoji v lese roztrhala a sežrala nebo odtáhla všechny koně spolu s čímkoliv, co se jim postavilo do cesty. K lovu jsou tak akalani využíváni pouze v nejtěžších časech, jakou jsou války či epidemie smrtelných nemocí.
  • Boj. Ve válkách s jinými lidmi dokáží tlupy akalanů napáchat ohromné škody na majetku i životech, proto je jejich majitelé nejčastěji odvážejí hned v počátku jako nejcennější poklad a k hlídání žen, dětí, starších lidí, cenností a vůbec všeho, co je jim blízké nebo drahé. Mimo jiné také proto, že nic cennějšího než akalany obvykle lidé nemají (Pro srovnání, na Zemi by měl asi stokrát vyšší hodnotu než průměrná luxusní jachta.).
  • Práce. Díky své odolnosti a ohromné síle dokáží akalané utáhnout i těžké náklady. Spolehlivě zastanou práci koní, volů, oslů nebo i traktorů. Dostanou se i přes terén, kde jiné hospodářské zvíře nebo stroj nemají šanci. Svůj původ v tažných plemenech nezapřou, hned po nadpřirozených lvech a velkých dracích jsou nejsilnějšími tvory Akelie. Takto bývají používáni hlavně v dobách válek, protože můžou zastat zároveň roli ochránce i tažného zvířete. V dobách míru toto použití nedává smysl, protože akalani jsou sice silnější než běžná hospodářská zvířata nebo běžné traktory, ale také zkonzumují neúměrně více potravy a jakožto šelmy k dlouhodobému pracovnímu využití nejsou vhodní.
  • Doprava. Někteří chovatelé k cestám jako dopravního prostředku namísto koní používají lvy. Je ale třeba dát pozor na krmení, neboť lev se na rozdíl od koně s trávou nespokojí a kupec, jehož lev předtím sežere vesničanům krávu, ve vesnici nejspíše zrovna vítán nebude. Je to zvykem zvláště v nepříliš bezpečných oblastech, kde má smysl použít lva jako dopravního prostředku i obránce.
  • Mazlíčci. I když jsou akalané původem hlavně bojové plemeno, při dodržení určitých podmínek je lze chovat i jako domácí mazlíčky. Je ale třeba mít k nim ještě běžnou kočku nebo psa, neboť při lovu myší nebo krys by akalan spolehlivě zdemoloval celý dům. Jsou ale společenští a věrní, ne nadarmo získali označení nejlepší přítel člověka po tisíce let náležející psům, čímž tento nedostatek v očích svých majitelů vyvažují. Velmi dobře vycházejí dokonce i s dětmi, ale jen málokdo by zůstal klidný, pokud by si jeho např. tříleté dítě hrálo s několika dvoutunovými lvy. Kombinace kočky a/nebo psa jako mazlíčka a lva coby hlídače je osvědčená a velmi častá. Díky lvu je dítě v bezpečí, kočka nebo pes ale na rozdíl od lva nemůže dítě svou hmotností rozdrtit.

Chov

Akalany chovají lidé, menší množství těchto zvířat vlastní nadpřirození lvi, elfové a nakaurové.

V zásadě se jejich chov neliší od chovu jiných lvů, včetně běžných (pozemských). Průměrný akalan denně spořádá asi deset kilogramů masa (nebo patnáct až dvacet kilogramů smíšené potravy v závislosti na obsahu bílkovin a tuků v potravě) a vypije pět litrů vody (v horkých letních měsících až patnáct, samci s velkými hřívami i přes dvacet). Spotřeba dále stoupá při zvýšené aktivitě.

Jsou-li chováni na stálém místě (farma, vesnice atd., ne kočovně), je nutné je hned zpočátku naučit používat jedno místo jako lví záchod, což je naštěstí poměrně snadné a mláďata používají stejné místo jako jejich rodiče. Jakmile si jednou na nějaké místo zvyknou, je skoro nemožné odnaučit je používat ho. I proto se nedoporučuje jejich chov pouze uvnitř budov, a to ani u mláďat, protože pokud se akalan naučí defekovat např. uprostřed kuchyně, je obtížné je to odnaučit. Případné umístění nějakého předmětu na toto místo není řešením, neboť lidé obvykle nemívají předměty, které by odtamtud průměrný dospělý (nebo dospívající) akalan nedokázal odstrčit či jinak odstranit. Kdyby náhodou ano, tak by se tento předmět stal záchodovým sedátkem. Běžnou praxí je naučit lvy používat kompost, hnojiště nebo jiné místo, kde by jejich výkaly tak jako tak skončily.

Chovají se zpravidla v oddělené místnosti nebo budově. Pokud jich jejich majitel vlastní více, chovají se všichni spolu, tedy nikdy ne odděleně. Protože jde o společenské tvory, doporučuje se chov alespoň dvou nebo tří jedinců zároveň. Často se pro ně upravují koňské stáje odstraněním přepážek, nejčastější je pro ně postavit stodolu, popř. vyčlenit jednu nevyužívanou. Pokud chovatel věnuje čas tomu, aby jim ukázal hranice svého pozemku, pak není zapotřebí ani plotu, což je značná výhoda, protože průměrný akalan bez problému přeskočí i deset metrů vysokou zeď, ve vyšší zdi si bez větších problému vyrobí dostatečně velký otvor. Mimo hradů se na běžném venkově nevyskytuje stavba, kterou by nedokázali překonat či zničit.

Prostor jim určený nesmí být rozdělen zdmi. Obvykle se doporučuje umístit vyvýšený stupínek, kmen většího stromu nebo jiné podobné objekty. Nedoporučuje se do jejich prostoru parkovat povozy nebo automobily, protože pro lvy představují (stejně jako všechno ostatní v prostoru) objekt k jejich použití. Automobil zaparkovaný do stodoly s akalany s největší pravděpodobností skončí v nepříliš dobrém stavu, neboť si na něj jistě některý ze lvů lehne, na větší vůz si jich vleze i několik. Běžná osobní auta už jejich majitel nemusí další den najít vůbec. Obvykle se proto do takových stodol parkují pouze obrněné transportéry nebo velké pancéřované vozy, popř. jiná vozidla, která takové zacházení snesou. Nejlépe je do takové stodoly nedávat nic, co by nebylo pro ně. Naproti tomu není nutné stavět ji příliš bytelnou nebo zateplenou. Při správné péči nemají potřebu utíkat, a pokud jsou dostatečně krmeni, nevadí jim ani nižší teploty. Také není nutné ji nějak zvlášť zamykat - lvi si ji sami zavírají a otevírají podle potřeby. Existují chovatelé, kteří dokázali svá zvířata vychovat tak, aby jejich osobní automobil po noci ve stodole akalanů zůstal v celku. Podmínkou se zdá být, aby lvi svého chovatele již odmala často viděli vůz používat, ovšem na obecném doporučení běžné vozy do stodol akalanů neparkovat to nic nemění. K zajištění bezpečnosti stačí nechat akalanům volný příchod a odchod ze stodoly a vůz zaparkovat do přístřešku nebo garáže hned vedle. Problém nastává, pokud chovatel svůj vůz vymění - nový lvi nepoznají a dopadl by jak je běžné. A vozů s životností srovnatelnou s délkou života průměrného akalana je velmi málo.

Při správné péči, dostatku kvalitní stravy a chovu více než tří jedinců najednou mohou žít déle než 200 akelianských let, ale jen málokdo si může dovolit živit jich tolik. Většina jejich majitelů má jednoho nebo nanejvýše dva jedince, pak se při jinak stejných podmínkách mohou dožít okolo jednoho sta akelianských let. Běžně se akalané dožívají okolo padesáti až sedmdesáti let. Při špatné péči ale stárnou mnohem rychleji, v extrémních případech se nemusí dožít ani deseti akelianských let, což už je srovnatelné s pozemskými lvy.

Pro jejich odolnost nemají přehnané nároky - důležitá je strava a dobrý vztah chovatele, velmi dobře se obejdou bez vymožeností jako vyhřívané stáje, péče o srst (o tu se alespoň dva jedinci starají sami navzájem) a jiných věcí nezbytných u jiných zvířat. Chovatel, který k nimi přilne i citově, se tak prakticky nemusí starat o nic kromě přísunu potravy a vody a stavu jejich přístřešku/stodoly. Chyby svého chovatele tolerují a dokáží je i opravit (žerou jen kolik potřebují, není nutné jim stanovovat nějaké krmné dávky, při nedostatku si potravu sami někde uloví), pokud se k nim chová přátelsky. Nevadí jim ani, pokud je jejich chovatel (např. brzy ráno) rozladěný či rozmrzelý, při nízké četnosti tolerují i opilost.

Dokáží pochopit, pokud se k nim někdo chová zcela chladně, jen se k němu chovají úplně stejně a z všestranných pomocníků a ochránců se stávají pouze hodně žravými nebezpečnými přerostlými kočkami. Stejně jako nadpřirození lvi ve vztazích s jinými rasami, i akalané jsou v otázkách vztahů se svými chovateli jako zrcadlo. Pokud se někdo snaží vychovat z akalana krutou bestii špatným zacházením, stane se jistě její první obětí, navíc se takový jedinec nedožije vysokého věku (což je výhoda pro jiné lidi, neboť lidmi trýzněný lev začne nenávidět všechny lidi a zabíjet je na potkání - u akalanů samo o sobě dost velký problém). Nejhorším činem je pak zabít chovatele akalanů, pro vraha je to rozsudek smrti a žádný rozumný člověk se pomstychtivým lvům do cesty nepostaví. Pokud chovatel neměl rodinu, lvi sice většinou setrvají na místě, ale začnou lovit, což je v lidmi osídlených oblastech velký problém, neboť hladový lev nerozlišuje mezi divou zvěří a hospodářskými zvířaty, vše je pro něj jídlo, někdy včetně lidí. Pro případné dědice je nutné se se lvy seznámit ještě před smrtí původního majitele, aby je lvi přijali. Poté již mohou dědicové lvům důvěřovat stejně jako původní majitel, v opačném případě se lvi nových obyvatel domovů svých majitelů rychle zbaví.

Se svými chovateli vytváří akalané velmi silné citové vazby. Dokáží vycítit emoce svého chovatele. Kromě strachu poznají i důvěru či nedůvěru a snad také úmysly člověka. Někteří věří, že tito lvi zjistí i to, jestli mluvící člověk nelže, ale to se (stejně jako domněnky o tom, že by akalané uměli číst lidem myšlenky) nikdy nepodařilo prokázat - obecně se soudí, že to není možné. Vycítí důvěru chovatele a vítají ji, ale nezneužijí ji. Lze je dokonce naučit, aby se sami střídali na stráži - pak je samozřejmostí, že za sebou při výměně zavírají vrata. Zvláště nadaní chovatelé už své tlupy lvů dokonce naučili i samostatně orat nebo provádět další práce. Chovatel je pak musí pouze zapřáhnout k pluhu atd. Lvi navíc těmto návykům učí své mladé i sebe navzájem, takže každou činnost stačí naučit jednou pouze jednoho jedince, po nějaké době ji umí všichni. Chovatel si nevybírá, kterého jedince využije ke konkrétnímu úkolu, pouze přijde do stodoly (nebo kde je chová) s předmětem symbolizujícím danou činnost (např. přijde s motykou pokud chce jedince zapřáhnout k pluhu) a některý ze lvů se úkolu ujme. Pravidelné činnosti nevyžadující zásah člověka (tedy k čemu jej nepotřebují, např. ostraha) jsou schopni vykonávat samostatně i s ohledem na roční doby. I proto bylo jejich rozšíření srovnáváno s objevem elektřiny. Běžně zastávají úlohu ochránců a hlídačů, popř. mohou chránit a pást stáda ovcí, krav či jiných hospodářských zvířat. Sekundárně se mohou stát domácími mazlíčky svých chovatelů. V horších dobách (např. za války) bývají hospodářská zvířata často tím prvním, o co obyvatelé přicházejí. Tehdy lze s úspěchem tyto velké lvy nasadit také do role tažných a jiných pracovních zvířat, přičemž je zejména vesničané často vypouštějí na samostatný lov, při čemž se lví žaludky zpravidla plní také příslušníky nechtěných vojsk. Během válek obyvatelé odlehlých oblastí ani jinou jistotu než tyto lvy nemají.

Po rozšíření akalanů se ujal nejen mezi lidmi zvyk, že na pořízení akalanů se složí celá ves. Jedna z rodin se pak o něj stará a ostatní jim dávají všechno, co potřebují, takže jejich jedinou starostí jsou cenná zvířata. Na oplátku pak akalany zapůjčují k použití. Často jsou tato zvířata jedinou jistotou, kterou chudí vesničané mají, a tak se o ně náležitě starají. Větší vsi (zhruba nad 100 obyvatel) mívají akalanů zpravidla celou tlupu, díky čemuž můžou obchodovat s mláďaty. Tlupa volně pobíhajících akalanů zároveň z vesnice vytvoří nepříliš atraktivní cíl pro zloděje, bandity nebo cizí vojska. I když proti těžkým (např. protitankovým) zbraním toho zuby a drápy akalanů mnoho nezmůžou, skupina banditů s tanky s majiteli těchto zvířat raději jedná přátelsky nebo se vydá napadnout někoho jiného. Druhá varianta je běžnější, neboť chov akalanů není příliš rozšířený, a to ani mezi uctívači lvů. Většímu rozšíření chovu obřích lvů brání především velká spotřeba potravy a omezená praktická využitelnost s ohledem na vhodnost šelem obecně k pracovnímu využití.

Výskyt

Ve volné přírodě se nevyskytují. Pokud utečou nějakému chovateli, vždy je odchytí nadpřirození lvi, protože akalané by jinak sežrali všechno živé ve svém okolí od prapsů, jelenů a divočáků až po malé ptáky, hlodavce a větší hmyz. Odchycené jedince mohou vrátit jejich chovateli, ale pokud pojmou sebemenší podezření nebo pochybnosti co se týče vztahu chovatele ke zvířatům a péče o ně, nechávají si je, nebo je darují někomu jinému. Existence tlup akalanů divoce žijících v Zakázané zóně byla přesto možná, dokud nevznikli lvi obrovští. Akalani byli rozšířeni akelianskými elfy mezi ostatní elfy, kde chov zpravidla probíhá podobně jako u lidí, tedy že jedna ves (popř. městská čtvrť) sdílí jednu tlupu.

Akalané se stali oblíbenými také v osadách kolonistů z Kaelanské aliance, zejména v samotné Kaele Akexi. Nejvíce jich však je v chovech nakaurů, kteří si akalany zamilovali jako domácí mazlíčky a jezdecká zvířata, neboť akalané jsou jediná k jízdě použitelná zvířata na Akelii, která snesou tíhu dospělého nakaura.

Související stránky