Alrekr Luciusson

Z FantasyWiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Kaelanský král Alrekr Hromovládce (plným jménem Alaric Þór Luciusson) zvaný též Hromový vládce, syn a nástupce neméně obávané královny Kriemhildy a prince Lucia Aurelia, byl nejobávanějším lidským vládcem Akelie. Pokud se okolní vládci báli jeho matky, pak se při pouhém vyslovení Alrekrova jména třásli strachy.

Zatímco Kriemhilda byla spíše snílek a pohlcená do svého světa, Alrekr stál oběma nohama pevně na zemi, všímal si okolního dění a spíše vládl, než aby byl pohroužený do vlastních snů. Teda pokud se ovšem zrovna nezabýval nějakým problémem ve svém laboratoriu nebo četbou knih; obě tyto činnosti mu umožňovaly uvolnit se a odpočinout si. Dokázal být ještě mnohem zuřivější než jeho matka, ale dokázal to dokonale ovládat, a tak se mu povedlo učinit přítrž většině intrik a zároveň uvést vládu nad zemí do podoby dané Úmluvou meče. Také státní správa byla mnohem efektivnějí - Alrekr měl díky řadě technologií, jimiž lví mág Azareus vybavil královský hrad, špičkový přehled o dění v zemi. Díky tomu mohl vybírat nízké daně a přitom tvořit rezervy, ze kterých mohl zabezpečit obyvatelstvo v případě krize či války. K evidenci obyvatel sloužil mozek královského hradu, kterým byla superharta darovaná lvy, s nimiž měl Alrekr velmi dobré vztahy. Věřil, že pouze efektivní státní správa bez zbytečného plýtvání může být obyvatelstvu ku prospěchu. Neviděl sám sebe jako vládce, který by měl ovlivňovat vše, co jeho poddaní dělali, ale spíše jako vůdce a sjednotitel. Jeho snahou bylo být oporou národu. Byl to jeden z mála lidských králů, který se natolik zaměřoval na službu svým poddaným. Úlohou Alrekrova státu bylo chránit bezpečí obyvatel a přitom pokud možno neomezovat jejich svobodu. Narozdíl od své matky měl pro své vládnutí plnou podporu všech vévodských rodů, byl respektován jako moudrý a vzdělaný vládce, nikoliv pouze ze strachu. To ocenili i jeho spojenci, nadpřirození lvi, kteří mu udělili extrémně vzácnou vyjímku, díky níž mohl navštívit Atlantidu, odkud získal pro nemalé množství poznatků z různých oborů, které značně pomohly kaelanským vědcům.

Alrekrovo impozantní špičkově vycvičené a moderně vybavené vojsko budilo v zahraničí respekt a služba v něm byla pro Kaelany otázkou cti. Díky tomu, že součástí výcviku (který museli povinně podstoupit všichni Kaelané mezi pátým a dvanáctým akelianským rokem života) bylo i základní vzdělání, bylo vojsko tím, co vytvořilo z rozličných povah obdivovaný národ čestných, morálních, vzdělaných a statečných Kaelanů, národa, který si nikdo nechtěl znepřátelit. Třebaže Alrekr sám stál spíše v ústraní, byl nesmírně populární (dokonce natolik, že prakticky každý kaelanský chlapec či muž chtěl být jako on) a mít Kaelané v té době něco jako noviny, jistě by jeho tvář byla velmi často na titulní straně. Malované obrázky děsivého krále obklopeného veselými poddanými budily v zahraničí velký údiv a spousta lidí jezdila do Kaely Akexi jen proto, aby Alrekra viděli na vlastní oči.

Šel z něj strach už od pohledu. Ostatně, podobně jako předkové jeho matky Kriemhildy, i předkové jeho otce měli avantýry s elfy (a hlavně elfkami), a tak se v něm nashromáždilo více elfích genů, možná už byl více elf než člověk, což ještě podporovaly genetické úpravy provedené lvem Azareem. Nejen že byl velmi vysoký (podle pozemských měr téměř nebo přes tři metry), ale také jeho postava byla na lidské poměry velmi mohutná a svalnatá a oblečení, které se tehdy nosilo, tuto skutečnost rozhodně nemohlo zakrýt. Byl dost silný na to, aby zvedl svého koně (který rovněž nebyl z nejmenších). To ještě dokresloval nepřátelský výraz v obličeji, hustý závoj velmi dlouhých slámových vlasů (které si nikdy nesvazoval do copu nebo podobného účesu, ale nechal je volně plynout a zakrývat zašpičatělé uši) a mohutný plnovous spolu s hlubokým hlasem a vysokou inteligencí i vzděláním, které Alrekr používal po svém. Napodoboval svůj životní vzor - mýtického Pána přírody, arcimága Alexandra, kterého jednou potkal dokonce osobně. Své protivníky ovšem neděsil pouze silou nebo vojskem, ale také magickou mocí, která zastiňovala i většinu dvorních čarodějů jiných vládců.

Hromový vládce působil nejděsivěji v brnění. Díky své obrovské síle neměl s pohybem v něm žádný problém a byl schopen v bojích svým protivníkům rychle a nečekaně zasazovat tvrdé údery a díky své vytrvalosti dokázal sám porazit i větší počty nepřátel. Šířily se různé zkazky od spousty vojáků, kteří viděli muže, které i se zbrojí Alrekr rozťal ve dví svým ostrým nadpřirozeným mečem vyrobeným nadpřirozenými lvy. Jeho zjevení na bojišti bylo noční můrou každého vojevůdce a řadoví vojáci se často už po pouhém pohledu na něj vzdávali. I bez tohoto psychologického efektu by Alrekr byl na bojišti obávaný - byl také velmi dobrým bojovníkem a dobrým vojevůdcem. Alrekr ani nepotřeboval Aedammairiny bojové kočky, byť je měl ve velké oblibě. Starostí o ně byla pověřena jeho sestra Matthildur, které Aedammair stihla předat své znalosti a zkušenosti, co se týče koček. Jejím úspěchem bylo, že se kočky všechno potřebné učily samy navzájem a tak už nebylo potřeba vyhledávat a cvičit všechna koťata, která se na hradě narodila. Stačilo pravidelně část z nich odebrat a přinášet jiná, aby nedocházelo k příbuzenskému páření. Jeho sestra pak na jeho popud provedla podobné experimenty i s přirozenými lvy, díky čemuž získal obranný systém královského hradu novou součást.

Vládce jako Alrekr byl trnem v oku okolním zemím. Po několika neúspěšných pokusech nájemných vrahů (kdy najaté zabijáky zabily buďto hradní stráže, či proslulé bojové kočky, v jednom případě vraha doslova roztrhal na kusy sám král) svolal selliathský císař sněm všech vládců z kontinentu (ekvivalent pozemské OSN). Dostavil se přirozeně i Alrekr, který jakákoliv politická jednání nenáviděl a jeho viditelně mizerná nálada mu na děsivosti ještě přidávala. Hlavním účelem sněmu bylo oslabit Kaelu Akexi ve prospěch Selliath, což inteligentní a moudrý král rychle poznal. Jakmile mu navrhli, aby učinil nějaký ústupek, ihned přesně odhadl, čeho tím chtějí docílit a také jim to řekl. Mysleli si, že jim čte myšlenky. Báli se ho, mimo jiné i proto, že další tři najaté zabijáky osobně zabil během přestávek v jednání. Navíc včas odhalil i několik pokusů otrávit ho. Aby své soupeře rozpálil ještě víc, na setkání přišel oděn velmi prostě, v obyčejných kalhotech a tunice spolu s nepříliš zdobeným opaskem s mečem, čímž si podmanil řadové obyvatelstvo - taková střídmost byla v Selliath, zemi proslulé mimo jiné nevkusně přezdobenými zlatými róbami snad všech šlechticů, něčím naprosto neslýchaným, nadto bylo jeho strohé ošacení tak elegantní, že velká část selliathských obchodníků zanedlouho chodila oděná velmi podobně.

Když svým vystupováním rozpálil do ruda jedno ze tří selliathských vévodů, které s sebou císař přivedl (všichni tři zastupovali rody, které si již od dob krále Askaridara činily nároky na kaelanské nerostné bohatství), pronesl svůj nejznámnější výrok: „Když už nejsi schopen dále bojovat slovy, a přesto se máme přít, je zbytečné kvůli tomu prolévat krev nevinných ve válce. Když při sobě nemáš ani meče, byl bych příliš krutý, kdybych ti prostě usekl hlavu,“ načež si stoupl přímo před vévodu. Už jen po porovnání jeho velikosti se svou se drobný vévoda velmi rychle zklidnil. Ostatní účastníci sněmu ho za to rádi neměli - vévoda, než by riskoval důvěrné seznámení s pěstmi kaelanského krále, raději dobrovolně ustoupil od všech požadavků, které na něj vznesl.

Setkání by přesto skončilo poměrně poklidně, kdyby ovšem již zmíněný vévoda nevyprovokoval už tak dost rozzuřeného Alrekra výrokem Dlouhé vlasy a krátký rozum (za podobný jeho matka Kriemhilda potrestala smrtí jiného vládce). Alrekr v silné dávce vzteku vévodovi vrazil pěstí s takovou silou, že ho odhodil na zeď, kde vrazil hlavou do háku na zdi určeného na pochodeň a na místě byl mrtev. V ten moment všichni (kromě Alrekra, který se jen cynicky ušklíbl, mrtvé tělo hodil císaři do náruče a odešel) utichli a než dopustit, že král zabije ještě někoho dalšího (k čemuž by mu stačila jediná rána) nebo dokonce vyšle své vojsko (čehož se vládcové obávali ještě více než krále samotného), císař shromáždění raději ihned rozpustil. V té chvíli už ani nevěděl, proč shromáždění vlastně svolával - podobný konec očekával a Alrekr si z usnesení, u nichž nebyl přítomen, nikdy zrovna těžkou hlavu nedělal, takže pokračovat po jeho odchodu nemělo význam. Jediným výsledkem tak byla smrt císařova největšího nepřítele.

Narozdíl od své matky neměl Alrekr nejmenší problém s výběrem partnerky. V podstatě až na špičaté uši představoval ideál muže ze snů kaelanských žen té doby, mohl mít kteroukoliv ženu, na kterou ukázal prstem. Chtěl ženu krásnou (o takové ještě v jeho zemi nouze nebyla), ale ne pyšnou. Hledal milou, přívětivou, laskavou a hlavně plodnou ženu, která by zároveň nebyla příliš ctižádostivá a takové byly spíše příliš stydlivé, než aby se postavily před krále. Svou první manželku Abigail víceméně ulovil - narazil na ni náhodou při lovu, když šípem minul srnce a přišpendlil ji ke stromu. Jakmile ji spatřil, zalíbila se mu a do domu její rodiny ji přinesl v náručí. Rodiče sličné a chytré, ale stydlivé kaelanky byli překvapení - kvůli zálibě v knihách a dalších na vsi netradičních zájmech o ni neměli zrovna zájem ani vesničtí mladíci a z ničeho nic ji v náručí přinesl sám král, kterého v odlehlých končinách považovali málem za nadpřirozenou bytost.

Po rituálech zhruba odpovídajících pozemské svatbě si ji s sebou odvedl na královský hrad. Měl s ní pouze jedinou potíž - byl pro ni příliš velký a za zimních nocí si spolu nemohli užívat tolik, jak by on chtěl. Ostatně právě proto mu sama Abigail sháněla milenky na jednu noc. Kolik s nimi splodil potomků se neuvádí, ale se svou Abigail jich splodil hned 45. Mimo to ho velmi důvěrně poznaly také všechny ženy na královském hradě, kupodivu všechny do jedné zcela dobrovolně, dost často jim stačilo spatřit mohutného vládce bez košile. To nebylo vzhledem k Alrekrově extrémní otužilosti vůbec vzácné, vlastně na svém hradě nosil košili jen pokud tam zrovna byla nějaká návštěva nebo pokud hodlal za tuhých zim pobývat déle v zahradě, kde každý den cvičil, aby byl kdykoliv připraven jít v čele svého vojska.

Jedné noci svou manželku ve spánku nevědomky zalehl a ráno pod sebou našel její bezvládné tělo. Nějakou dobu truchlil, ale na naléhání svého syna Arnþórra, který po Alrekrovi později převzal vládu nad zemí, si našel další ženu, elfku Län. Protože se neslušelo, aby tak brzy po smrti královny měl král další ženu, její existenci dlouho tajil a osobně zabil (kromě svého příbuzenstava) kohokoliv, kdo ji mohl spatřit před tím, než ji ukázal lidu. Aby zabránil problémům, které za jeho předky musel řešit nadpřirozený lev Azareus, připravil (spolu Azareem, svou druhou ženou, synem a přáteli) pro svou zemi na několik generací dopředu plán, který zahrnoval i užší spojenectví s nadpřirozenými rasami (lvy, elfy a trpaslíky) a větší vývoz (hlavně koní). Zastával názor, že země zcela závislá na daních z obchodu musí dříve či později zákonitě dopadnout špatně, a to si jako zodpovědný vládce rozhodně nepřál.

Mimo to se výrazně zaměřil na rozvoj Města tří hradů a Askaridarova královského vzdělávacího institutu, kromě spousty dalších věcí se zasloužil, aby institut začal seriózně zkoumat magii. Vzhledem k tomu, že Alrekr měl prakticky veškeré lidské znalosti té doby, se vedení institutu ani neodvážilo pochybovat.

Aby zajistil bezpečí města a zároveň ochranu před problémy jako byl mág Kirke za panování Askaridara, založil také rytířský řád Ljósariddar, elitní vojenskou jednotku k ochraně města, panovníka, vzdělávacího institutu a tradičních kaelanských hodnot. Vedením řádu pověřil svého syna Alrekra Ásgrímura, který byl v té době již uznávaným mágem prvním akelianským člověkem vůbec, který dosáhl nesmrtelnosti. Časem se tento řád stal také kaelanskou tajnou službou (a vůbec první lidskou tajnou službou na Akelii).

Alrekr také v mnohém vylepšil akelianské zákony, hlavně trestní právo, ze kterého se mu podařilo odstranit rozpory mezi moderními soudy a lidovými tradicemi a oboje dovedně propojit. Kaelané ho milovali, byl nejoblíbenějším lidským vládcem všech dob, i když se nebál ani nepopulárních kroků. Ještě několik generací přežíval silný kult jeho osobnosti. Jeho obliba mezi obyvateli nepominula nikdy, navíc zachránila život některým jeho nepopulárním následovníkům (například Naryl). Někteří Kaelané si doma vystavovali jeho portréty, mnozí je mají dodnes.

Zemřel stářím ve věku 91 akelianských let (~183 pozemských roků), dva roky po nástupu Arnþórra. Většina z jeho 173 oficiálních potomků potom působila v Ljósariddar, jako například jeho syn Alrekr Ásgrímur Alríkursson, který získal nesmrtelnost a díky svým talentům se stal velmistrem řádu, či se stali kaelanskými velvyslanci v sousední Selliath a jiných končinách. Jeho neoficiálních potomků bylo tolik, že výrazně ovlivnili podobu obyvatel Města tří hradů.

Velice překvapivé byly výpovědi služebnictva. Jakkoliv byl Alrekr obávaným vládcem a každý věděl, že zabíjení mu nečiní nejmenší problém, dovedl se chovat také velmi mile, zvláště k ženám (na Zemi by se řeklo, že jako gentleman). V soukromí byl úplně jiný než se předpokládalo, milý, hodný a laskavý. Třebaže se do dějin zapsal jako Hromový vládce, všichni na něj vzpomínali s láskou a pokorou. Stal se vzorem ideálního vládce pro všechny své následníky.

Třebaže razantně odmítal, aby po něm bylo cokoliv pojmenováno, slavnostní sál v sídle Askaridarova královského vzdělávacího institutu byl po jeho smrti nazván sál Alrekra Hromovládce. Lev Azareus vytvořil Alrekovi pomník s přesnou sochou v životní velikosti, který byl umístěn v menším sále poblíž královské hrobky. Na četné žádosti pak Alrekrův syn Arnþórr reagoval, a tak je kopie tohoto pomníku k nalezení prakticky v každém kaelanském městě.

Související stránky