Langurferðin

Z FantasyWiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Langurferðin (Dlouhá cesta) je projekt vesmírné lodě pocházející z Askaridarova královského vzdělávacího institutu v Kaele Akexi. Výzkumníci tehdy chtěli založit kolonii na GE7X6031b, nejbližší obyvatelné planetě mimo Aileanskou soustavu a podařilo se jim prokázat i ekonomický přínos v podobě podpoření vývoje technologií a možné těžby surovin ve vesmíru. Nejvýše postaveným mudrcům věhlasného institutu se podařilo pro projekt nadchnout i veřejnost a získat přízeň a financování mocného státního koncernu Björntec, který měl se spoluprací se vzdělávacími instituty bohaté zkušenosti. Kaelané tehdy neměli k dispozici lví magické technologie a jejich pohony pro let nadsvětelnou rychlostí byly stále pouze pokusné, a tak měl let vzhledem ke vzdálenosti trvat téměř celé akelianské století. Loď proto měla používat osvědčený iontový pohon a další starší, avšak osvědčené technologie.

Potřebu zajištění životních podmínek pro posádku během dlouhého letu vyřešili ještě jednodušeji - trup lodi měl podobu protáhlého válce rotujícího kolem vlastní osy, na jehož vnitřní straně měly být běžné budovy a domy, a tak zde vytvořit v podstatě běžné město s rozsáhlými parky, jejichž stromy měly zároveň sloužit jako podpůrný systém řízení atmosféry. Osa válce svítila a tím dodávala světlo a simulovala noční a denní cyklus, a tak by se zde posádka cítila prakticky jako doma. Válec měl mít také silný plášť, aby se minimalizovalo pronikání radiace a riziko proražení a dekomprese. Přenos dat a energie mezi rotujícím válcem a pevným středem a zbytkem lodi měl být bezdrátový.

Na obou stranách válce byly soustavy iontových raketových motorů pro manévrování a dvojice jaderných reaktorů doplněných o mohutné chladiče. Hlavní pohonná jednotka byla umístěna vzadu, původně plánován byl mohutný iontový motor a velká solární plachta pro urychlení na začátku a zpomalení na konci letu. Kaelané v době vzniku lodě měli k dispozici pohon na antihmotu a pokusné pohony pro let nadsvětelnou rychlostí (jeden z nich byl vyzkoušen na projektu IXS Enterprise Einara Myghaelssona), nicméně pro obrovské plavidlo s více než 300 000 kolonisty raději zvolili osvědčené technologie.

Historie

Po dokončení všech simulací, kdy si byli tvůrci lodě její spolehlivostí a bezpečností do určité dostatečné míry jistí, byla zahájena její stavba na oběžné dráze nad Akelií. Mezitím byla vyslána sada malých robotických lodí s nadsvětelným pohonem pro automatický průzkum cílové planety. Stavba byla zvýšeným financováním urychlena po získání dat, které prokázaly obyvatelnost planety a dostatek surovin pod jejím povrchem. Ani tak už ale nebyla dokončena, neboť celý projekt přerušila Galaktická válka.

Po válce potřeba lodi pominula, neboť Kaelané získali ve válce a po ní díky spolupráci s nadpřirozenými lvy mnohem vyspělejší vesmírné lodě třídy Saikara se spolehlivými magickými technologiemi včetně pohonu pro nadsvětelnou rychlost, a tak se podsvětelná generační loď projektu Langurferðin stala zastaralou a zbytečnou. Její rozestavěný trup ale ve válce neutrpěl žádné poškození, a tak ho Kaelané nabídli k prodeji.

O projekt projevila zájem vesmírná agentura sousedního císařství Selliath, avšak vzhledem k menšímu stupni vědeckotechnického vývoje císařství musela být loď upravena. Iontové manévrovací trysky byly nahrazenými chemickými raketovými motorky na kapalné palivo a hlavní iontový motor byl nahrazen pulsním jaderným reaktivním pohonem z pozemského projektu Orion. Ten sestával z velkého odpruženého tlumiče kornoutového tvaru. Z lodi by byly vypouštěny jaderné nálože, které by v předem definované vzdálenosti explodovaly. Jaderný výbuch by vyvolal tlakovou vlnu, která by se opřela do tlumiče a tím posunula loď dopředu. Tento způsob pohonu byl v menším měřítku ověřen za použití konvenčních výbušnin. O rozvolnění impulsu na delší čas se mělo postarat odpružení mezi lodí a tlumičem. Za pomoci termojaderných náloží vyvinutých selliathským vojskem během války takto mohla loď podle projektu dosáhnout až 15 % rychlosti světla. Kaelanskou verzi tohoto pohonu císařství odmítlo a zadalo svým inženýrům tvorbu vlastního. Značné potíže byly také s řídícím systémem - kaelanské fotonické počítače měly ve srovnání se selliathskými elektronickými zanedbatelnou spotřebu energie a značně vysokou odolnost proti radiaci, což znamenalo další komplikace při stavbě.

Kaelanským technologiím v Selliath takřka nikdo pořádně nerozuměl a vzhledem k vyhrocenému vztahu obou zemí, který mohl téměř kdykoliv vyústit ve vojenský konflikt, musela vesmírná agentura veřejnosti tvrdit, že loď byla vyvinuta a postavena v Selliath. Použití kaelanských technologií tak bylo politicky i prakticky nepřípustné - na dlouhém letu by loď téměř nikdo nedokázal udržovat ani opravovat a agentura musela ukázat svým obyvatelům, že i Selliath má vyspělé technologie. Proto dostala také latinský název Via Magna (Velká cesta).

Kaelané loď potají dokončili s jedinou vyjímkou jaderného pohonu a prodali císařství za částku, která na jedné straně tak akorát zaplatila náklady na vývoj, stavbu a úpravy lodě, ale na druhé straně zruinovala poválečný státní rozpočet císařství, které zoufale doufalo v ekonomický přínos v podobě nerostných surovin z vesmíru. Žádosti o slevu Kaelané razantně zamítali s tím, že by pro ně poté bylo výhodnější rozestavěnou loď sešrotovat.

V průběhu dokončování lodě byli přizváni selliathští inženýři kvůli implementaci selliathských technologií. Kaelané upozorňovali, že nálože by měly být odpalovány v určité vzdálenosti a ne prostou časovou rozbuškou, a také na nespolehlivé provedení tlumičů, které byly zásadní pro přežití posádky. Ačkoliv císařští inženýři považovali kaelanské poznámky za oprávněné, oficiálně císařství všechny námitky ignorovalo s tím, že Kaelané kritizují všechno, co na lodi není kaelanské, a i přes tato varování na palubu nastoupilo všech 150 000 kolonistů a loď se vydala na svou cestu.

Počáteční problémy s chlazením radioizotopových generátorů poskytujících elektrickou a tepelnou energii a časté poruchy selliathských počítačů vyvolávaly v kolonistech obavy a velitel lodi Scipio Agathon Hektera po debatě se svými podřízenými a hlasování celé posádky rozhodl, že bude lepší se při průletu kolem Seimeri, planety blízké Akelii, otočit a vrátit k Akelii. Vedení mise to ale razantně odmítlo a císař osobně nařídil pokračovat v misi. Kaelanské námitky i obavy kolonistů se ukázaly být oprávněné krátce po dvacátém impulsu, který měl spolu s následujícím dodat lodi rychlost na odlet od planety. Několik sekund po explozi nálože se zlomil jeden z tlumičů a jeho část poškodila mechanismus, jímž byly vypouštěny jaderné nálože za loď. To způsobilo otřes, který způsobil na lodi chaos. Než se posádka vzpamatovala, automatický systém uvolnil další nálož v pořadí podle nastaveného plánu a ta se ve vypouštěcím mechanismu vzpříčila. Podle návrhu měly nálože obsahovat mechanismus blokující jejich iniciaci, pokud se nedostaly ven z lodi, ale ten kvůli nedostatku financí nebyl instalován a než stihla posádka lodi vymyslet jiné řešení, časová rozbuška aktivovala nálož, jejíž výbuch zcela zničil zadní část lodi a způsobil roztržení a dekompresi pláště. Někteří členové posádky výbuch přežili v některých budovách s přetlakovými komorami, ovšem neřiditelný vrak zpomalil a zřítil se na povrch planety Seimeri. Ačkoliv Kaelané vyslali své záchranné týmy ihned po výbuchu, nikoho se nepodařilo zachránit.

Ihned po havárii obvinilo vedení agentury Kaelu Akexi ze sabotáže a spor gradoval až téměř k vyhlášení války. Než však zlomený císař stihl podepsat jemu vnucené vyhlášení války, Kaelanům došla trpělivost a na selliathské urážky líbit a reagovali odpálením jaderné zbraně nad jednou ze selliathských pouští a varováním, že příští výbuch se uskuteční nad osídlenou oblastí. Selliath se zalekla odhodlanosti Kaelanů vést válku i za pomoci zbraní hromadného ničení a podruhé ve své historii bezpodmínečně kapitulovala. Kaelané se ovšem tentokrát spokojili s omluvou a uhrazením odpálené bomby, jelikož by podle propočtů vydrancováním Selliath sotva získali cokoliv, co by vynahradilo náklady na vyslání vojska. Císařstvím dále otřásala spekulace, že se loď mohla stát objektem sabotáže, jelikož velitel Hektera vedl spolu se svou ženou po Galaktické válce několik sporů s císařem.

Někteří příbuzní členů posádky emigrovali do Kaely Akexi, kde jim po spíše cynických reakcích Kaelané umožnili odletět na Seimeri, aby tam mohli usilovat o vytvoření památníku. K jeho stavbě bylo vybráno místo na suché pláni, kde ze země čněl do výšky asi 150 metrů dlouhý úlomek pláště. Všechny ostatní trosky lodě na planetě i v jejím okolí byly shromážděny kolem úlomku do podoby hromady asi 30 metrů vysoké, která úlomek zároveň podpírala a kryla podzemní betonový bunkr, ve kterém spočívaly radioaktivní části lodi. Místo bylo následně upraveno do podoby památníku. Na něj bylo připevněno několik desek s údaji o lodi, jmény všech členů posádky i její úplnou historií, včetně jejího kaelanského původu. To značně popudilo první selliathské návštěvníky a v sotva se vzpamatovávající zemi, jejíž obyvatelstvo loď považovalo spíše za naději na nový start na jiné planetě a císařskou propagandu o vyspělých technologiích víceméně ignorovalo, vypukl skandál, který způsobil na dlouhou dobu úplné ukončení vesmírného programu. Jeho odborníci byli poté na veřejnosti znevažováni a značná část z nich odešla do Qwanvarské říše a Novymiru.

Parametry

Langurferðin (kaelanská verze)

  • Délka: 1675 m
  • Šířka: 700 m
  • Výška: 700 m
  • Hmotnost (prázdná): 110 137 253 kg
  • Hmotnost (pohotovostní): 110 157 658 kg
  • Hmotnost (plný náklad): 110 362 971 kg
  • Konstrukce trupu: Kovový montovaný skelet s plášťem o mocnosti 8 m, obojí titanoželezná slitina s příměsí wolframu a uhlíkových nanotrubic
  • Řídící systém: Kaelanské fotonické počítače
  • Zdroje energie:
    • Reaktor: 4x rychlý tekutým sodíkem chlazený množivý štěpný jaderný reaktor (palivo přírodní směs uranu 235 nebo plutonium 238; výkon celkem cca. 10 410 MW)
    • Záložní zdroj: 5x radioizotopový termoelektrický generátor (palivo plutonium 239; výkon celkem cca. 1 287 MW)
  • Pohon:
    • Manévrování: iontové motory
    • Podsvětelný let:
      • iontový pohon (do cca. 100 000 km*s-1, pomalé zrychlování)
      • solární plachta (zrychlení na začátku, zpomalení na konci
    • FTL (Faster Than Light, hyperpohon): -
  • Ochranné energetické pole: kulové elektromagnetické, točivé (částečná ochrana před nabitými částicemi a radiací)
  • Výzbroj: -
  • Letouny: 4x dopravní raketoplán
  • Posádka
    • Nezbytná: 20
    • Běžná: 300 000
    • Maximální: 305 000

Via Magna (verze pro Selliath)

  • Délka: 1790 m
  • Šířka: 700 m
  • Výška: 700 m
  • Hmotnost (prázdná): 109 556 111 kg
  • Hmotnost (pohotovostní): 109 574 971 kg
  • Hmotnost (plný náklad): 109 680 137 kg
  • Konstrukce trupu: Kovový montovaný skelet s plášťem o mocnosti 8 m, obojí titanoželezná slitina s příměsí wolframu a uhlíkových nanotrubic
  • Řídící systém: radiačně zodolněný elektronický superpočítač
  • Zdroje energie: 27x termoelektrický radioizotopový generátor (palivo plutonium 239; výkon celkem cca. 1 287 MW)
  • Pohon:
    • Manévrování: raketové motory na tekuté hypergolické palivo
    • Podsvětelný let: jaderný pulsní reaktivní pohon typu Orion
    • FTL (Faster Than Light, hyperpohon): -
  • Ochranné energetické pole: -
  • Výzbroj: -
  • Letouny: 4x dopravní raketoplán
  • Posádka
    • Nezbytná: 100
    • Běžná: 150 000
    • Maximální: 200 000

Snúaheim

Alternativní využití pro již nepotřebnou obrovskou generační loď našli Kaelané přibližně deset akelianských let po havárii, proto, tentokrát s desetinovými náklady, postavili další podobnou loď, která byla umístěna jako obrovská vesmírná stanice v Langrangeově bodě L3 soustavy Ailea - Akelie, tedy na stejné oběžné dráze jako domovská planeta, pouze na druhé straně hvězdy. Díky tomu nepotřebovala příliš výkonný pohon, a tak byla postavena se silnějším pláštěm pro větší ochranu obyvatel, a také s přídavným vnějším pláštěm, který sice také chrání před radiací a meteority, ale primárně na něm jsou obrovské solární panely, které dodávaly stanici energii. Stanice nazvaná Snúaheim byla vyrobena v pásu asteroidů ze surovin tam těžených a následně na své místo dopravena pomocí deseti spřažených meziplanetárních přepravních lodí typu Uppgötvun.

Podrobnější informace naleznete v článku Snúaheim.

Související články